Na fyzioterapii je zároveň úžasné a zároveň matoucí to, že se člověk může vydat mnoha směry. Částečně i proto, že je zde mnoho oblastí realizace, jsem si tento obor vybrala. Jelikož pro mne není vždy jednoduché se v tak širokém odvětví zorientovat, řekla jsem si, že si metody, které mne zajímají, musím vyzkoušet na vlastní kůži bez ohledu na to, co radí nebo říkají ostatní. Protože jak se říká- kolik hlav, tolik názorů. A v tomto světě to platí obzvláště. 

Abyste se dokázali lépe zorientovat, můžeme úplně zjednodušeně rozdělit techniky fyzioterapie na dvě hlavní odvětví a to je manuální terapie a cvičení – neboli léčebná tělesná výchova. (Vynechávám zde fyzikální terapii jako je například elektroterapie, magnetoterapie, hydroterapie etc. ) V rámci těchto dvou odvětví si člověk většinou po škole dále rozšiřuje svoje vzdělání. Existuje tisíce kurzů a technik, z kterých si můžete vybrat. Legrační je pak, že ať už se dostanete na jakýkoli kurz, většina jeho vyznavačů vám zase bude tvrdit, že je to ta jediná možná nejlepší spásná technika. A tak jsem došla k názoru, že to prostě bez vlastní praxe nejde. A teď nemyslím jen takovou praxi, kdy denně chodím do práce a denně využívám techniky, které se naučím a aplikuji je na pacienty. Myslím tím především praxi na sobě. Dlouhodobou. A to už je zase trochu jiný oříšek. Nebudu přece doporučovat pacientům něco, co na sobě nemám sama odzkoušené. A ono to ve výsledku ani moc dobře nejde, protože pokud to člověk nemá vyzkoušené a nevěří tomu, nezvládne nikdy danou informaci kvalitně předat. A tak naše práce nekončí zabouchnutými dveřmi ve tři odpoledne, když odcházíme z ambulance. Neměla by.

Je v tom mnohem více, co si většinou naši pacienti možná až tolik neuvědomují. Praxe doma, školení, kurzy. Pokusy, omyly. A tím vším se chci jenom dostat k tomu, že zkouším hledám a často tápu, jak lidem nejlépe pomoci tak, aby práce dávala smysl jak mně, tak jim.
 Co se pohybu týká, vyzkoušela jsem toho docela hodně. Začínala jsem klasickými individuálními i kolektivními sporty. Od svých 11 asi do 17 let jsem hrála tenis a volejbal a mimo to jsem dělala okrajově rekreačně řadu dalších sportů. Asi v patnácti letech mě pohltila jóga nejen proto, že jsem se u ní skvěle protáhla a odpočnula, ale líbila se mi i její filosofie. V tu dobu jsem začala na jógu pravidelně chodit s mamkou a na rozdíl od ní mě ,, neuráželo ” zpívání manter ani ,,prodýchávání jatérek.” S jógou jsem si vypěstovala takový vztah, že jsem si říkala, že už mně nikdy neopustí. Ale.. nikdy neříkej nikdy.
Pohyb vždy patřil k mému životu a když si to zpětně uvědomím, tak mi nestačil pohyb jako takový, ale zkoumala jsem na něm i to, jak se přes něj dostat dál. Jak zlepšit efektivitu těla, jak cvičit tak, aby tělo nic nebolelo, jak se skrze pohyb starat o psychiku. Asi v 17 jsem tak v Plzni začala chodit na skvělé lekce pilates k lektorce Dádě, která mi zase ukázala úplně jiný přístup ke zdravému pohybu. V tu dobu jsem ještě tolik nechápala, proč se trochu ušklíbala nad lekcemi klasické jógy, které jsem dál zvesela také navštěvovala. A tak jsem se na její popud i z mé zvědavosti dostala v roce 2017 na svůj první kurz instruktora pilates v Iq Pohyb Akademii. Od té doby jsem velkým příznivcem IQ a vím, že ať zajdu na jakýkoli kurz sem, nikdy mě nemůže zklamat. IQ mi dalo spoustu dobrého. S lektorováním jsme začínala pozvolna, protože po získání certifikace jsem byla ještě rok v Praze a poté nastoupila na VŠ fyzioterapie v Plzni. Musím říct, že do začátků (minimálně v prváku) jsem cítila obrovskou výhodu již získaných vědomostí z Akademie.
V období covidu jsem si udělala v té samé Akademii ještě kurz instruktora jógy a tím se můj nalomený vztah s klasickou jógou definitivně rozpadl. V rámci hospitací jsme navštívili 20 různých lekcí a tak jsem si musela protřít oči a přehodnotit, co opravdu ve většině případů klasická jóga s lidským tělem dělá. Holky jsou sice krásně ohebné a pružné, ale často si také vypěstují skoliózu a obrovskou hypermobilitu, díky které vám prostě nikdy nebude tělo fungovat tak, jak by mělo.
Zhruba od roku 2020 v době, kdy jsem nastoupila do prvního ročníku na fyzioterapii jsem začala v Plzni cvičit skupinové lekce Pohyb je život s Adri Pecinovou. Pohyb je život vychází z metody izraelského učitele Ida Portal. Tato metoda mě fascinovala a dosud fascinuje a z každé hodiny s Adri jsem odcházela plná inspirace a nové energie. Brala jsem ji tak, že ze sebe postupně vytváříme takového ,,superčlověka“. Zlepšujeme rychlost, koordinaci, sílu, jemnost, preciznost, postřeh, rytmus ale také se učíme pracovat na svém niterním světě – pozorujeme, co se v nás odehrává, kam utíká naše mysl, když se máme hodinu a půl soustředit v gymu a místo toho přemýšlíme, co si dáme k večeři. Jak pracujeme a fungujeme v kolektivu, partnerské práci.
Jak Iq Pohyb tak Pohyb je život mi tedy něco přinášlely.  Po hodině jógy clinic nebo pilates clinic jsem cítila v těle takové napřímení a vytažení, které jsme nepocítila nikdy u žádného jiného cvičení. Pohyb je život zase rozšiřoval možnosti celé mé osobnosti, jak fyzické, tak psychické. Na co jsem ale dosud nepřišla a co jsem vždycky chtěla zjistit je, jak ,,spravit“ své odstálé lopatky? Jak ,,spravit” hypermobilitu kolen? A pak jsem narazila na zajímavou metodu, která mě fascinovala svými výsledky. Metoda, která je díky svému zakladateli Naudimu Aguilarovi značně kontroverzní, jelikož si nebere zrovna servítky vůči ostatním fitness odvětvím, ale která mě přesto ohromovala zas a znovu množstvím viditelných výsledků, které pravidelně ve formě videí a fotek zveřejňují na svých sociálních sítích. Mimo jiné se v posledních letech ve fyzioterapii začíná rozvíjet terapie na základě myofasciálních řetězců, z čehož vychází celá filosofie Functional Patterns. A tak jsem započala svůj výzkum zakoupením 10 týdenního online kurzu. A protože mi informace a zkušenosti předávané v kurzu přišly zajímavé a chtěla jsem se dozvědět více, pokračuje moje cesta na základní instruktorský kurz Human Foundation do Bratislavy. Ale o tom zase příště.